Češi elektrárny chtějí, ale ne za humny. Brání se větrníkům i úložišti

    Vyšlo: 27.01.2023

    Česko to má v elektroenergetice spočítané. Do roku 2025 se podle analýzy ČEPS stane čistým dovozcem elektřiny. S produkcí dostatečného množství energie budou mít problém i okolní státy. Pokud se Česká republika nechce za pár let potýkat s nedostatkem, musí co nejrychleji budovat nové zdroje energie ze slunce, vody, větru i jádra. Veřejné mínění jim v nejrůznějších průzkumech fandí, postoje lidí se ovšem výrazně mění v okamžiku, kdy má elektrárna vyrůst v blízkosti jejich obydlí.

    Velký, hlučný, ošklivý

    Dokladem může být i několik případů z poslední doby. Spolu s prvním kolem prezidentských voleb se konala referenda, která znemožnila stavbu větrníků v obci Horní Řasnice na Frýdlantsku a v obci Ptenín ležící 35 kilometrů jižně od Plzně. V Pteníně hlasování předcházelo veřejné projednávání s občany. „Přišlo opravdu dost lidí. Nejčastěji od nich padalo, že to bude velké, ošklivé a hlučné. Zněly názory, ať se klidně staví, ale v průmyslových zónách nebo v lokalitách, které jsou po těžbě,“ popisuje starosta Ptenína Martin Kastner.

    „Občany rovněž zajímalo, co z toho budou mít konkrétně oni,“ říká Kastner. Ptenín už v té době totiž konkrétní nabídku od jedné firmy měl. Společnost za jeden větrník obci nabízela milion korun a později i další peníze: ročně zhruba 300 tisíc korun a taky kompenzace za používání silnic. „Lidé při slyšení říkali, že je sice hezké, že obec dostane kompenzaci, ale že oni z toho nic mít nebudou. Kdyby mohli mít třeba levnější energii, tak by někteří, neříkám všichni, na to možná nahlíželi trochu jinak,“ uvádí Kastner. On sám v referendu hlasoval pro stavbu.

    „Nejsem sice nějaký fanda, ale ani odpůrce. Byl jsem u větrné elektrárny a mluvil s řadou starostů obcí, na jejichž území větrníky jsou. Nenašel jsem nikoho, kdo by na to nadával, že se s tím nedá žít, že to dělá rámus. Spíš je to slyšet, když hodně fouká vítr, ale to už i ten vítr dělá sám o sobě hluk. Takže si myslím, že by to pro obec nebylo zas tak škodlivé a peníze do rozpočtu by se hodily,“ říká Kastner.
    „Že bych byl z výsledku referenda zklamaný, to zase ne, jsem hlavně rád, že lidé přišli a vyjádřili se,“ shrnuje starosta.

    Podle Štěpána Chalupy, předsedy komory obnovitelných zdrojů, by nejvíce pomohla osvěta a důraz z nejvyšších pater politiky. „Je potřeba vysvětlovat široké veřejnosti, která z velké většiny nedomýšlí, že potřebujeme každý domácí obnovitelný zdroj. Pomáhá nám to, abychom nebyli závislí na Putinovi, na jiném šílenci nebo třeba na tom, jestli je rozzuřený Atlantik a dostane se k nám zkapalněný plyn z USA. Proto je nejlepší vyrobit si elektřinu tady,“ míní Chalupa.

    Podle něj je důležité zdůrazňovat, že větrník za dvorkem může přinést benefity i v podobě finanční odměny přímo dotčeným domácnostem, pokud se na tom občané se stavebníkem dohodnou. Možností je rovněž ujednat si podílnictví v elektrárně a získávat díky tomu dividendy. Další výhoda se pomalu ale jistě rýsuje v novele energetického zákona, kterou aktuálně finišuje ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela. Zákon by umožnil sdílení energie, domácnosti by tedy mohly odebírat elektřinu přímo od blízkého větrníku za sníženou cenu.

    Efekt dvorku

    Na jednu stranu by se dalo říct, že Češi nejsou schopni obětovat se pro celospolečensky důležité projekty. Angličtina má pro to dokonce speciální pojem: nimby efekt, přičemž první slovo je zkratkou „not in my back yard“, tedy v překladu „ne na mém dvorku“.

    Negativní postoje vůči fyzicky blízkým projektům se netýkají jenom Česka. Například v bavorském městě Niederaichbach lidé několik let protestovali proti výstavbě nové přenosové soustavy, která je potřeba pro přenos elektřiny z větru do průmyslových center. Obávali se dopadů na veřejný prostor i životní prostředí.

    S tím souvisí druhá strana mince – odpor místních může být ať už v případě větrníků, nalezišť, nebo hlubinných jaderných úložišť opodstatněný. Všechny tyto stavby mění ráz krajiny a zasahují tak do života lidí, kteří na daném místě žijí třeba už po několik generací. Obyvatelé Niederaichbachu nicméně svůj postoj nakonec kvůli současné energetické krizi změnili.

    Odpor je nejmenší u Temelína

    Příklad hlubinných skladů jaderného odpadu je možná ještě názornější. Česko úložiště potřebuje, protože plánuje velký rozvoj jaderné energetiky a odpad z této činnosti někam ukládat musí. Místo pro něj se hledá už více než dvě dekády, Správa úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO) před třemi roky vybrala čtyři nejvhodnější lokality.

    Nyní se dávají věci do pohybu. V prvním čtvrtletí roku 2023 SÚRAO požádá ministerstvo životního prostředí o ustavení průzkumných území a následně začne s monitorovacími a geologickými výzkumy. Podle sekretáře Platformy proti hlubinnému úložišti Edvarda Sequense je odpor vůči úložišti nejslabší v okolí lokality Janoch, která leží nedaleko Jaderné elektrárny Temelín.

    „Je to asi dáno tím, že tato lokalita je socioekonomicky přeskupená právě Temelínem. Když se tam jaderná elektrárna stavěla, bourala se řada obcí, stěhovaly se tisíce lidí. Kvůli tomu se na to místní dívají trochu jinak než v ostatních lokalitách, kde mají lidé třeba rodové statky po několik generací a přemýšlejí o tom, jak se tam bude žít jejich potomkům,“ uvádí Sequens.

    Na otázku, co by musel stát udělat, aby byli lidé úložišti více nakloněni, má Sequens paradoxní odpověď. Podle něj by měli zákonodárci dát obcím větší pravomoci v rozhodování, tedy plné právo projekt při nesouhlasu zablokovat. Odkazuje na Finsko, kde legislativa vyžaduje souhlas obce s hlubinným úložištěm. Tato nutnost požehnání nejenže projekt nezablokovala, Finsko je dokonce první zemí na světě, kde se úložiště staví.

    „České obce chtějí, aby s nimi stát jednal jako rovný s rovnými. Tak trochu se tu předpokládá, že veto obcí v zákoně nemá co dělat, že by to všechny zablokovaly. Ale jak to, že ve Finsku to nezablokovaly? Je to o vyjednávání. Když vím, že mi to obec může zablokovat, jednám s ní jiným způsobem, dávám tomu, co říká, jinou váhu, než když vím, že mám v ruce všechny páky na to rozhodnout, jak potřebuji,“ míní Sequens. Přiznává, že někteří budou úložiště odmítat vždycky. Avšak stát si teď podle něj dělá odpůrce i z lidí, kteří by na návrhy za určitých podmínek přistoupili.

    Aktivní občan

    Současná situace je, ať už jde o hlubinné úložiště, či nové zdroje elektřiny, v kontrastu s tím, co a jak se v Československu stavělo v minulém století. Nejde o nic překvapivého, za totality se stát na nic neptal a lidé se například při vysídlování obcí kvůli stavbě Dukovan neodvažovali projevovat odpor veřejně.

    „Samozřejmě oproti velkým projektům v oblasti energetiky a infrastruktury z doby komunismu je tu zásadní rozdíl, že tehdy se rozhodovalo direktivně a možnosti opozice byly omezené,“ říká vědecký pracovník Centra pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu Martin Ďurďovič. „Dnes nejenže je snaha posílit procesy demokratického vládnutí, ale také se řeší posun k decentralizaci výroby, který bez aktivních občanů nelze realizovat,“ uzavírá Ďurďovič.

    Zdroj: Mladá fronta DNES

    Autor: Sára Mazúchová