Dejte lidem informace, jinak budou agresivní, říká expert na jaderná úložiště

Rozhovor: Michaelem Sailerem, který je ředitelem uznávaného německého Öko-Institut e.V. (Institutu aplikované ekologie) a také Komise pro nakládání s jaderným odpadem (ESK), jež je poradním orgánem německého Spolkového ministerstva životního prostředí, ochrany přírody, výstavby a jaderné bezpečnosti. 

Absolutní otevřenost vůči obyvatelům obcí je klíčovou podmínkou pro stát, který chce u jejich domů postavit úložiště vyhořelého paliva z jaderných elektráren. Šéf německé komise pro nakládání s jaderným odpadem Michael Sailer tvrdí, že české debatě byvětší transparentnost prospěla.

Čtyřicet let Němci plánovali, že vyhořelé jaderné palivo jednou skončí v dolnosaské obci Gorleben. Poté, co tam proinvestovali desítky miliard korun, smetli kvůli protestům veřejnosti a pochybnostem o vhodnosti zvoleného místa celý projekt ze stolu. Hledání je tak zase na začátku. Tedy téměř. Podle Sailera se stát poučil a na rozdíl od minulosti zákonem přesně stanovil, podle jakých kritérií se má místo pro jaderný odpad hledat. Právě jasně nastavená pravidla podle řady kritiků chybí i Česku.

Opravdu se Německo při hledání hlubinného úložiště po čtyřiceti letech vrátilo zase na začátek?

Ano, došlo k tomu zcela vědomě. Nešlo tedy o nějaké zbrklé rozhodnutí, ale dohodly se všechny zainteresované strany. Gorleben byla ztráta času, která přesto přinesla určité výsledky. Poučili jsme se a dnes máme speciální zákon, který vznikl na základě široké společenské shody. Podpořilo ho devadesát procent poslanců a všechny spolkové země. Takhle velký konsenzus se snad u žádné jiné záležitosti v Německu nikdy najít nepodařilo. A podobným přístupem by se měly řídit i další země, jinak hrozí, že se utopí v politických hádkách.

O čem zákon je?

Základem je, že lokalita musí být geologicky bezpečná. Dále říká, že výběr lokality proběhne ve třech fázích. Začínáme celým Německem, prověří se tedy údaje z celé země. Potévybereme několik lokalit, jejichž počet není dopředu pevně stanoven. Ty sepředloží Spolkovému sněmu, který rozhodne o začátku druhé fáze.Na vybraných lokalitách pak proběhne detailnější průzkum. Nakonec budou vybrány dvě lokality pro podzemní průzkum a na základě vědeckých poznání rozhodne opět parlament.

Kdy by se tak mohlo stát?

Podle bývalé ministryně pro životní prostředí Barbary Hendricksové by mohlo být jasno kolem roku 2031, což je velmi optimistické. Pravděpodobně to bude trvat déle. Důležité však je, že se celý proces nastartuje.

Má to hodně společného s postupem Česka, které žádný speciální zákon nemá. Původních devět vytipovaných lokalit se má letos zúžit na čtyři a do roku 2025 na dvě. Vidíte také nějaké podobnosti s českým přístupem?

Určité společné věci tu jsou, když jsme hledali možná řešení, inspirovali jsme se i v zahraničí. Trochu v Česku, hodně ve Švýcarsku, Francii a také Finsku. Hlavní rozdíl panuje v tom, žeČesko nemá úplně jasně stanová kritéria, podle kterých by se mělalokalita vybrat. Ty však nemá ani Švýcarsko, Němci jsou možná až moc puntičkářští a na všechno potřebují předpisy. Zásadní rozdíl je však v otevřenosti celého procesu. Veškeré dokumenty musí být u nás veřejné a pochopitelné. Závěrečným zprávám musí rozumět učitel fyziky druhého stupně. V minulosti byl velký problém, že tyto dokumenty byly tajné. Máme zkušenost, že diskuze se vždy zvrhnou a lidé začnou být agresivní, pokud získají pocit, že nebyli dostatečně informováni a nemohli se vyjádřit. Nový zákon jim to však umožňuje. Podle toho, co jsem se v Česku dozvěděl, by větší transparentnost pomohla i tady mnoha věcem.

Měl jsem možnost mluvit se zástupci finské obce Eurojaki, na jejímž území vzniká první hlubinné úložiště na světě. Bylo mi řečeno, že tamním obyvatelům stačilo, když jim úřady řekly, že úložiště bude bezpečné. V Česku je taková důvěra k institucím nemyslitelná, jak je to v Německu?

Němci úřadům vůbec nevěří. Situace je tam ještě možná o něco složitější než v Česku, jelikož máme šestnáct spolkových zemí a žádná z nich úložiště nechce. Nad finským přístupemjsem se také mnohokrát podivoval. Vysvětluji si to tak, že Finsko nebylo v dějinách nikdy úplně svobodné. Před rokem 1918 to byla buď švédská, nebo ruská kolonie, pak proběhly dvě války. Museli vyvinout silnou sounáležitost, aby malý národ přežil u hranic obrovského Ruska.

Co bude nyní s Gorlebenem? Může se teoreticky znovu dospět k rozhodnutí, že jde o nejlepší lokalitu?

Byla to velmi složitá diskuze. Část lidí požadovala, aby byl Gorleben z nového hledání vyjmut. Druhá část všakchtěla, aby se začínalo s úplně čistým stolem. V zákoně je tedy nakonec stanoveno, že Gorleben nebude nijak upřednostňován, ale stejně jako zbytek Německa bude prověřen.

Proč vůbec v minulosti padla volba na Gorleben?

To nikdo přesně neví. Existuje o tom mnoho historek, které se navzájem popírají. Parlament v minulosti dokonce ustanovil komisi, která to měla zjistit. Žádnou odpověď však nenašli. Výhodou bylo, že členové komise napříč stranami se po této zkušenosti nejvíce zasazovali za přijetí zákona. Říkali, že něco takového se užnesmí opakovat.

Německo nedávno také řešilo, kdo nakonec za úklid po jaderné éře zaplatí. Jak se tedy výstavba úložiště budefinancovat?

Provozovatelé jaderných elektráren po dohodě se státem převedli do státního fondu prostředky, které za tímto účelem v minulosti nashromáždili, celkem to bylo 23 miliard eur. Tím se zbavili veškeré právní zodpovědnosti. Nejde přitom jen o výstavbu úložiště, ale i provoz dvanácti meziskladů, za které stát také převezme odpovědnost.

A jak vysoké budou celkové náklady? Kolik bude muset daňový poplatník ještě doplatit?

Hodně. (smích)

Těch 23 miliard tedy nebude stačit?

Určitě ne. Zvlášť, když jsou úrokové sazby na nule

Zdroj: Euro.cz

Autor: Ján Brož