Jaderný odpad stojí Američany každý rok miliardy dolarů

Američané jsou po nedávném summitu Trump-Kim připraveni postavit se výzvám v oblasti jaderné energetiky, které byly po celá desetiletí u ledu. Mnozí si možná neuvědomují, že jedna z největších výzev je na domácí frontě. Spojené státy od oficiálního zahájení projektu Manhattan v roce 1942 vytvářejí stále narůstající zásobu jaderného odpadu. Profesor Rodney C. Ewing, ředitel Centra pro mezinárodní bezpečnost a spolupráci, hovoří o neschopnosti USA zajistit trvalé řešení ukládání a likvidace jaderného odpadu, která stojí Američany miliardy dolarů ročně.

Odkud náš jaderný odpad pochází a co se s ním děje?

Obecně řečeno existují dva typy jaderného odpadu. Prvním z nich je vyhořelé palivo z jaderných reaktorů na výrobu elektřiny. Tyto reaktory nám vytvářejí přibližně 80 000 tun vyhořelého jaderného paliva, přičemž nemáme žádný způsob likvidace tohoto odpadu. Skladuje se na více než 75 lokalitách ve 35 státech USA, takže mnoho z nás ve svém státě nějaký mají, včetně Kalifornie.

Druhou kategorii představuje odpad vznikající z našeho komplexu jaderných zbraní. Tento vojenský odpad se hromadí již od prvních dnů projektu Manhattan. Vysoce radioaktivní odpad z chemického zpracování se ukládá především do velmi velkých kovových nádrží. Ty se nacházejí v lokalitě Savannah River v Jižní Karolíně, v lokalitě Hanford ve státě Washington, v Národní laboratoři státu Idaho a v lokalitě Nuclear Fuel Services v osadě West Valley ve státě New York.

Proč je současná situace neudržitelná?

Tento odpad je problematický, protože je ho velké množství, mnoho set tisíc metrů krychlových. Nádrže v lokalitách Hanford a Savannah River dávno přesluhují, rezivějí a u některých již došlo k únikům. Radioaktivní kapalina se tak uvolňuje do životního prostředí. Nejde o velké množství, ale i tak mě odrazuje představa, že do životního prostředí stále vypouštíme radioaktivitu kvůli tomu, že ani po více než 40 letech nemáme vypracované fungující řešení likvidace.

Vyhořelého paliva z komerčních elektráren je mnohem méně, okolo 80 000 tun, ale celkové množství radioaktivity je zhruba 20 až 30krát větší než u vojenského odpadu. Největší pozornost si v současnosti žádá vyhořelé palivo, neboť jde o naléhavý problém, zejména finančně.

Kolik stojí americké daňové poplatníky jaderný odpad?

Obě kategorie odpadu jsou v rozpočtu oddělené. Rozpočet Ministerstva energetiky v současnosti činí okolo 30 miliard dolarů. Z tohoto rozpočtu asi 12 miliard dolarů představují programy likvidace jaderných zbraní. Tím nám zůstává 18 miliard dolarů na všechno, co souvisí s energetikou – jaderná energetika, fosilní paliva, energie větru a slunce. Přibližně 6 miliard, tedy třetina, slouží k řešení staré zátěže v podobě vysoce aktivního odpadu z projektu Manhattan. My daňoví poplatníci na řešení tohoto problému platíme každoročně 6 miliard dolarů, což je obrovská cena, kterou budeme splácet ještě desítky let. Předpokládané celkové náklady likvidace škod po projektu Manhattan činí hodně přes 300 miliard dolarů. To je víc, než původně stály programy zbrojení, a skutečná suma bude časem ještě vyšší. To je tedy pouze vojenský odpad.

A co odpad z jaderné energetiky? Jsou náklady na jeho likvidace také vysoké?

Velmi vysoké, stručně řečeno. Zákonem o zásadách nakládání s jaderným odpadem z roku 1982 vznikla daň z elektřiny vyráběné jadernými elektrárnami. Tato daň se měla ukládat ve Fondu nakládání s jaderným odpadem, z něhož bychom vybudovali geologické úložiště – vykopaný prostor hluboko v podzemí – k bezpečné likvidaci tohoto odpadu. A co se stalo s ním?

Zůstatek Fondu je přes 40 miliard dolarů. Každoročně ho kontroluje Kongres a díky rozpočtovým pravidlům Kongresu je velmi obtížné tyto prostředky využít. Nejde o bezpečnostní schránku, kde se peníze ukládají a čekají na utracení. Místo toho se používají k vyrovnání našeho státního dluhu, takže i když se poplatky vybírají, nepoužívají se k jejich zamýšlenému účelu.

Ministerstvo energetiky mělo toto palivo převzít 1. ledna 1998, ale nedošlo k tomu, protože neexistovalo geologické úložiště. Energetické společnosti, jimž palivo dnes patří, s ním dále nakládají ve vlastních zařízeních. Zažalovaly federální vládu za to, že vyhořelé palivo nepřevzala, takže nyní každý rok energetickým společnostem platíme okolo půl miliardy dolarů za to, že si vyhořelé palivo ponechávají, protože jinak nevíme kam s ním. Předpokládané náklady na tuto, řekněme, pokutu, jsou v řádu mnoha desítek miliard dolarů, podle toho, jak dlouho vyhořelé palivo bude muset zůstat u reaktorů. Náklady na tuto nečinnost se časem vyrovnají částce, kterou účtujeme daňovým poplatníkům, tedy 40 miliardám dolarů. V této částce nejsou zahrnuty náhrady pracovníkům vojenských zařízení, vojákům vystaveným účinkům vzdušných testů jaderných zbraní a tak dále.

Finanční náklady pro daňové poplatníky jsou očividně vysoké. Jak to vypadá s vlivy na životní prostředí?

U vyhořelého paliva vypadá jeho objem – 80 000 tun – jako hodně, ale oproti gigatunám uhlíku vypouštěného při spalování fosilních paliv nejde zase o tak velké množství. Odpad je dobře uložený, ale při jeho skladování vznikají určité potíže. V některých případech se vyhořelé palivo uchovává v bazénech. Tyto bazény jsou dnes plné a nebyly navrženy pro dlouhodobé skladování. Toto palivo bychom se měli snažit přesunout do takzvaných suchých kontejnerů z betonu a kovu.

Existují i další problémy, o kterých možná lidé ani nevědí?

Lidé velmi často říkají, že technické problémy neexistují, že jsou jen politické. Říká se: „Víme, jak na to. Jen je obtížné to veřejně prosadit. Přísné předpisy. Nikdo nám nedovolí tento problém vyřešit.“

Myslím si, že lidé si neuvědomují, že ve skutečnosti jde o vážný technický problém. Poločasy rozpadu některých těchto prvků činí desítky, ne-li stovky tisíc let. Stojíme před úkolem navrhnout řešení, která vydrží po dobu trvání rizika. To přitom není obvyklé zadání. Technický a vědecký problém u jaderného odpadu je ten, že ať jej vyřešíme jakkoli, nikdy se nedozvíme, jestli bylo řešení správné. Navrhovat systém bez zpětné vazby je velmi těžké.

Co se stane, pokud řešení nenajdeme?

K žádné bezprostřední katastrofě nedojde, nepředpokládám, že by něco vybuchlo. Bude docházet ke znečišťování životního prostředí, ale největší problém je finanční. Dnes vynakládáme 6 miliard ročně na pokusy o vyřešení problému a i nadále budeme vynakládat 4,5-5 miliard dolarů ročně, aniž bychom problém skutečně vyřešili. Těch 5 miliard dolarů by mohlo jít na vzdělávání nebo na výzkum. Představte si, že místo odpadu pracujeme na řešení našich energetických potřeb v budoucnosti.

Jak bychom nejlépe měli pokračovat?

Na Stanfordově univerzitě jsme po dva roky konali setkání, jejichž smyslem bylo pouze položit tuto otázku: jak se mají USA vymanit ze své patové situace a postupovat dál? Pozvali jsme zahraniční experty, zástupce veřejnosti, šlo o skutečně docela mimořádné úsilí, přes 75 přednášejících na pěti setkáních. Máme řadu doporučení. Potřebujeme novou, jednoúčelovou organizaci pro nakládání s jaderným odpadem. Potřebujeme nový proces zapojování nejen vědecké a technické komunity, ale též veřejnosti. Potřebujeme nový regulační rámec, jenž uzná problémy s předvídatelností fungování úložiště po dobu stovek tisíc let. A nejvíce ze všeho si potřebujeme uvědomit, že řešení jaderného odpadu není jen technická záležitost, ale že si žádá též velkou péči o společenské otázky. Je velmi důležité koncipovat takový přístup, který zapojí místní komunity, státy a kmeny. Zprávu z těchto setkání, nazvanou „Reset of U.S. Nuclear Waste Management Strategy and Policies“ (Přenastavení strategie a zásad nakládání s jaderným odpadem v USA – pozn. překl.) vydáme letos v létě.

 

Na otázky odpovídal Rodney C. Ewing, ředitel Centra pro mezinárodní bezpečnost a spolupráci, vedoucí výzkumný pracovník Freemanova a Spogliova institutu pro mezinárodní studia a profesor na Katedře geologie, energetiky a věd životního prostředí. Spoluautorka Nicole Feldman. Přeložil Petr Kurfürst pro Temelín.cz.

(c) Freeman Spogli Institute for International Studies. Děkujeme za svolení k překladu a publikaci. Anglický originál článku on-line.