Případ atomové krypty
Finsko buduje první trvalé úložiště vyhořelého paliva z jaderných elektráren. Jak se mu podařilo přesvědčit místní radnice a v čem může být pro Česko inspirativní?
Zvětšený obraz Výkřik od Edvarda Muncha. Hroty obrovských černých trnů z kamene. Betonové bloky vytvářející zužující se uličky, které nikam nevedou. Zpráva, kterou mají tahle znamení sdělit, musí přetrvat stovky tisíc let: Jděte pryč, číhá tu nebezpečí. Pyramidy se rozpadnou, přes povrch Země se nejspíš přežene několik ledových dob, vstup do trvalého úložiště jaderného odpadu by však měl být nadále chráněn před zvědavými návštěvníky, kteří nejspíš dávno nebudou vědět, co se zde ukrývá.
Experti se dosud neshodli, jaké ze znamení zvolí. Mají ještě čas, trvalé úložiště pro vyhořelé palivo z atomových elektráren a další vysoce radioaktivní odpad zatím neexistuje nikde na světě. Palivo se po vyjmutí z reaktorů provizorně skladuje v areálu jaderných elektráren nebo v jiných střežených prostorách, takzvaných meziskladech. Jako jediné možné řešení se v současnosti jeví pohřbít ho pod zem, do nepropustných hornin.
Problém má dvě roviny. Jednak technickou: smrtelně nebezpečný materiál musí do nitra úložiště dopravovat automaty. A jednak společenskou charakterizovanou rčením "not in my backyard" - nikoli u nás za humny. Úložiště ve svém okolí nikdo nechce a platí to i pro Česko, kde je odpor veřejnosti mimořádně silný a projekt tak trochu uvízl na mrtvém bodě. Přesto existuje země, kde se začíná rýsovat řešení.
Padesát kilometrů chodeb
První nálože odpálili na ostrově Olkiluoto u pobřeží jihovýchodního Finska už v roce 2004. Současně se do více než 1,5 miliardy let starého horninového komplexu zakously razicí štíty. Nedaleko pětitisícového městečka Eurajoki tak začal vznikat projekt Onkalo (finsky "Jeskyně") - první trvalé úložiště pro ten nejnebezpečnější jaderný odpad.
Od té doby byla vyhloubena téměř pětikilometrová přístupová chodba, která se v zákrutech, pod malým sklonem vine do nitra masivu, a spolu s ní několik svislých šachet pro výtah a ventilaci. Stavba již dosáhla plánované hloubky 455 metrů pod hladinou moře, v níž se příští rok začne postupně budovat samo atomové pohřebiště: 42 kilometrů dlouhá síť vodorovných přístupových chodeb, z nichž se jako zuby obrovského hřebene budou vrtat vlastní šachty pro nádoby s vyhořelým palivem - tedy pro několik metrů dlouhé válce zvané superkontejnery. Cena stavby se v přepočtu odhaduje na 87 miliard korun.
Svět sleduje počínání Finů s napětím. Pokud uspějí v ekologicky uvědomělé Skandinávii, bude to znamení, že problém má vůbec řešení. Pohled do minulosti tomu přitom moc nenasvědčuje. Američané podobný projekt v roce 2010 zastavili poté, co za něj utratili 15 miliard dolarů. V průběhu příprav se totiž mimo jiné ukázalo, že zvolená lokalita, hora Yucca v Nevadě, propouští vodu mnohem víc, než se myslelo. Poblíž německého Gorlebenu se trvalé úložiště plánuje od roku 1977, ale v průběhu let se toto místo rovněž stalo synonymem problematické geologie a také protijaderných protestů. O něco blíže zahájení stavby jsou Francouzi a Švédové; v obou zemích úřady posuzují žádost o stavební povolení.
Finové došli jednoznačně nejdál, první vyhořelé palivo by do Jeskyně mohlo doputovat už kolem roku 2025. Doveze se do takzvané horké komory, kde se přestěhuje do měděných superkontejnerů. Na propagačním videu vidíme automaty vkládat palivové tyče do vnitřního válce dvojitého superkontejneru, přivařovat víka, kontrolovat, zda vinou netěsnosti neuniká radiace, odvážet doutníkovité válce zmíněným tunelem a navěky je pohřbívat v jaderné kryptě. "Radiace je velmi vysoká i skrz měděné kontejnery, vše se musí dělat pomocí dálkově řízených strojů," vysvětluje Erkki Palonen z firmy Posiva - dceřiné společnosti finských energetických společností provozujících stávající reaktory, která úložiště buduje.
Vypadá to složitě a rizikově, ale jiná možnost se v současnosti nerýsuje. Svět vyrábí energii z jádra již více než 60 let, aniž ví, co si s vyhořelým palivem počít. Jaderný průmysl jej často označuje nikoli za odpad, ale za surovinu, z níž se bude jednou znovu vyrábět elektřina. Jenže nástup nových generací reaktorů, které by to snad dokázaly, nelze ani podle optimistů očekávat dříve než koncem století. Navíc i ony budou produkovat vysoce radioaktivní odpad, jehož je na světě už přes 300 tisíc tun a stále přibývá. Nelze ho vystřelit do vesmíru - co kdyby nosná raketa po startu havarovala? - ani uložit na dně oceánů (kontejnery by prožrala koroze). Nezbývá než hledat geologicky stabilní místa, kde by v lůně masivů přečkal až milion let.
Zatím bez vrtů
Jak se ukazuje v malém a hustě osídleném Česku, už pátrání po takových úkrytech není snadné. Komplikují ho nejen zlomy, podzemní voda či riziko zemětřesení, ale i to, že mít za humny úložiště chce skutečně málokdo. Vyhořelé palivo z českých reaktorů se zatím provizorně skladuje v areálu Temelína a Dukovan, zhruba čtvrt století však stát už plánuje stavbu trvalého hlubinného úložiště. Má mít dokonce o něco větší kapacitu než Onkalo - počítá se totiž s vyhořelým palivem nejen ze stávajících, ale i plánovaných jaderných bloků. Stavět by se mělo začít v roce 2050 a podle velmi předběžných odhadů by mělo stát nejméně 111 miliard korun.
Při hledání místa ovšem úřady jeví značnou bezradnost. První šestice potenciálních oblastí byla vybrána již v roce 2003. Bez konzultace s okolními obcemi - starostové se o tom dozvěděli z médií. Vzápětí se zdvihla vlna nesou hlasu a později odpor ještě eskaloval, přesto geologové před dvěma lety dostali od ministerstva životního prostředí zelenou a vyrazili do terénu k průzkumům, i když jen povrchovým. Většina obcí nicméně stanovisko ministerstva napadla u soudu; spor se táhne dodnes a hledání lokality výrazně nepokročilo. Rozhodnutí, kde úložiště vznikne, má přitom padnout nejpozději do roku 2025.
V létě proto ministr průmyslu Jan Mládek oznámil, že průzkumy budou pokračovat pouze na dvou místech (v okolí Kraví hory na Žďársku a Horky na Třebíčsku), kde se obce stavěly k dialogu vstřícněji; po hlasitých protestech z obou lokalit si to však prozatím opět rozmyslel. Zároveň se ukázalo, že stát uvažuje o dalších místech, o nichž se dosud vůbec nemluvilo: průzkum se chystá mimo jiné v části okolí Temelína a Dukovan, tedy v oblastech, kde jsou lidé na jádro více zvyklí.
V očích nevládních organizací a odpůrců jádra se tak v Česku odvíjí příběh nesystémových kroků, kdy politici a úřady náhle oznamují lokality, kde očekávají nejmenší odpor místních, a neřídí se odbornými hledisky. "Stát by měl jasně říci, co hledá, a pak vlastní požadavky dodržet," říká Edvard Sequens z neziskového sdružení Calla a jako příklad zmiňuje právě Kraví horu, jež se mezi vytipovanými lokalitami ocitla až v roce 2010. "Geologové ji původně nedoporučovali, je narušena řadou starých štol po těžbě uranu, ale když se ukázalo, že odpor lidí je tu menší než jinde, ocitla se na seznamu," tvrdí Sequens. Podle něj každý ministr průmyslu přehodí výhybku, což vzbuzuje v obcích další nedůvěru. Sdružení Calla proto žádá, aby Česko hledání místa pro hlubinné úložiště, které má začít fungovat od roku 2065, přerušilo, dokud nevzniknou jasnější kritéria výběru a obce nezískají silnější postavení. "Vyhořelé palivo může dalších 50 let zůstat v meziskladech u jaderných elektráren," myslí si Sequens.
Jiří Slovák, ředitel Správy úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO), která má budování úložiště na starosti, kritiku i návrh na odklad odmítá. Kraví hora je podle něj v pořádku, geologové ji jako možnou lokalitu vhodnou k dalšímu průzkumu nikdy nezpochybňovali - horninový masiv, kde by mohlo být úložiště, štoly nenarušují. Počkat s hledáním nelze, úřadu to nedovolují předpisy. "Nebylo by ani zodpovědné přesouvat problém na budoucí generace," dodává Slovák.
Zimní stadion a domov seniorů
Bylo by svůdné vrátit se do Finska a vyprávět historii vzniku Jeskyně jako pozitivní příklad, typickou inspiraci skandinávského střihu. V některých ohledech to však není černobílý příběh. V polovině osmdesátých let, po geologickém screeningu země, měli Finové v ruce seznam stovky míst, přičemž okolí Jeskyně mezi nimi nebylo. Přibylo krátce poté, podobně jako v Česku z politických důvodů. Městečko Eurajoki má v katastru jadernou elektrárnu Olkiluoto a tamní komunita byla k jadernému průmyslu vstřícnější.
O dekádu později v úzkém výběru figurovala jen čtyři místa včetně dvou měst s jadernými elektrárnami v okolí - tím druhým byla Loviisa na jihu země. Tehdy se staly dvě podstatné věci: městečko Eurajoki, dnešního hostitele Jeskyně, postihla ekonomická krize. Vysoké daně, které jaderný průmysl platí do obecního rozpočtu, a pracovní místa, jež přináší, náhle nabyly na významu. Zároveň finský parlament novelizoval atomový zákon a zakázal export vyhořelého paliva do Ruska - napříště měl "domácí" jaderný odpad zůstat ve Finsku.
Jak rekapituluje sociolog Matti Kojo z Univerzity v Tampere, který se zabývá výzkumem postojů veřejnosti k jádru, lidé v Eurajoki se vzápětí začali bát, že v blízkosti provizorně uloženého vyhořelého paliva budou žít navěky. Odpad pohřbený hluboko pod zemí mnohým náhle připadal jako lepší varianta: podle průzkumu uskutečněného koncem devadesátých let bylo 59 procent místních ochotno úložiště akceptovat. Naopak ve dvou "nejaderných" lokalitách nadpoloviční většina lidí jaderný hřbitov v průzkumech odmítla. Loviisu, sídlo elektrárny se dvěma sovětskými atomovými reaktory z konce sedmdesátých let, pak diskvalifi koval v očích stavitelů úložiště fakt, že tu působila protijaderná hnutí.
Ani ve Finsku tedy nerozhodovala čistě odborná hlediska. V Eurajoki se také nikdy nekonalo referendum, které je u nás běžné. Obec sice měla na rozdíl od Česka právo veta, stavitel úložiště, zmíněná firma Posiva, však předem věděl, že plán městskou radou projde. A v roce 2002 zastupitelé projekt vskutku posvětili. Jednání proběhla s předstihem, město mělo slíbený kromě vyššího příjmu z daní také zimní stadion nebo domov seniorů. "Nešli do toho naslepo," říká Matti Kojo.
Silové řešení
V něčem však finský příběh inspirativní být může. O tom, že si atomový průmysl místní obyvatele do jisté míry koupil penězi z daní a sociálními projekty, jistě můžeme diskutovat. Ale každopádně se úložiště staví tam, kde průzkumy ukazovaly většinovou podporu veřejnosti a zastupitelé mohli říci ne.
V Česku se právo veta pro obce nerýsuje, ve hře je však kompromis, se kterým by souhlasily i nevládní organizace. Do konce volebního období by měl parlament projednat zákon, který roli obcí posiluje. Pokud by se ocitly ve finálním výběru a úložiště odmítly, bude o jejich nesouhlasném postoji hlasovat Senát, což dává jistý smysl, protože horní komoru parlamentu tvoří regionální zástupci. "Je to určitě posun proti dnešku, kdy stát může rozhodnout sám, bez jakéhokoli hlasování," říká Edvard Sequens.
Jenže SÚRAO to vidí jinak. Senát musí předložit výsledky hlasování vládě, teprve ta vydá konečný verdikt. A šéf správy Jiří Slovák doufá, že pár slůvek v novém zákoně, o něž se nyní vede boj, vyzní nakonec tak, že vláda bude moci stanovisko obcí i Senátu ignorovat a rozhodnout po svém. Silové řešení se však může vymstít.
Nejlépe se o tom přesvědčili zmínění Američané, kteří horu Yucca v roce 1987 vybrali bez dostatečných expertiz a přes odpor místních obyvatel - v okolí žilo málo lidí a rozprostírala se tu bývalá atomová střelnice. Vzápětí se ale zdvihl v Nevadě obrovský odpor a o dva roky později přijal tento stát zákon, podle něhož je ukládání jaderného odpadu na jeho území nelegální. Do Kongresu za Nevadu kandidovali jen odpůrci úložiště a později se jeden z nich stal vůdcem senátní většiny. Navíc už bylo jasné, že geologové mají proti hoře Yucca výhrady, a nad projektem se rychle stahovala mračna.
Drahá a technologicky náročná úložiště nebudou nikde vznikat snadno, zvláště pak v chudších zemích, které chtějí štěpit atom - v Indii, Turecku, Argentině, Jordánsku či Nigeru. Ani Spojené státy teď trvalý hřbitov pro vyhořelé palivo neplánují, hledají vhodné místo jen pro centrální mezisklad. I když se však náhrada najde, bude táhnoucí se hřeben hory Yucca podobně jako ona varovná znamení zmíněná v úvodu připomínat, že dnešní jaderná energetika sice produkuje nízké emise skleníkových plynů, ale problém vyhořelého paliva zůstává její Achillovou patou.
Autor: Respekt, Martin Uhlíř
