Dědictví radioaktivního odpadu si žádá nezničitelné varování, které by přežilo i lidskou rasu
Vyšlo: 30.10.2024
Úložiště jaderného odpadu představují nebezpečí pro nespočet budoucích generací. V souvislosti s tím, jak taková úložiště označit a popsat, vyvstává poměrně lapidární otázka s těžkou odpovědí: Kam takové informace napsat, aby se zachovaly? V minulém století kvůli tomu vznikl i nový obor.
Otlučená cedule varuje před radiací v černobylské vyloučené zóně v Burjakovce na Ukrajině. Fotografie je z roku 2011. Z anket vyplývá, že „univerzální“ výstražnou značku před nebezpečím radiace v podobě trojlístku na žlutém pozadí rozpozná pouze 6 procent světové populace.
Systém podzemního ukládání radioaktivního odpadu existuje už zhruba pět desetiletí, smrtelným nebezpečím však může být po tisíce let. Vzhledem k tomu, že se uvažuje o výstavbě více než dvaceti jaderných úložišť na celém světě, je rozumné zamyslet se nad tím, podle čeho naši potomci, třeba za 500 generací, poznají, kde tato úložiště leží a proč by se jim měli vyhýbat.
Odborníci přicházeli s různými návrhy, od zlověstně vypadajících památníků a takzvaných „atomových kněží“ až po geneticky upravené radiační kočky. Ze současných zkušeností však vyplývá, že varovat budoucí generace před tímto nebezpečím bude mnohem těžší, než se zdálo.
Přepravní kontejnery na radioaktivní odpad stojí na parkovišti před pilotním závodem na izolaci odpadů (WIPP) v Novém Mexiku. Fotografie je z roku 2014. Úložiště WIPP se nachází 42 kilometrů jihovýchodně od města Carlsbad a je jediným hlubinným úložištěm radioaktivního odpadu ve Spojených státech.
Dělníci přestavují bývalý důl na železnou rudu šachty Konrad v německém Salzgitteru na úložiště jaderného odpadu. Ukládání jaderného odpadu v podzemních geologických úložištích může být nejbezpečnějším způsobem ukládání těchto nebezpečných materiálů, ale problémem zůstává, jak před nebezpečím těchto podzemních úložišť varovat budoucí generace v horizontu tisíců let.
Inspiraci pro tuto mezigenerační komunikaci můžeme hledat třeba v severovýchodním Japonsku. Tam lidé po staletí vztyčovali podél pobřeží obrovské kamenné desky jako varování budoucím generacím před hrozbou tsunami. Přestože lidé přesně vymezili pásmo, v němž nemá nikdo nic stavět, mnozí pozdější obyvatelé oblasti toto varování ignorovali nebo na ně zapomněli a domy si v ohrožených oblastech postavili. Za to však zaplatili strašlivou cenu.
V nedávné době, v padesátých letech 20. století, americká vláda standardizovala univerzální výstražné znamení před nebezpečím radiace (černý „trojlístek“ na žlutém pozadí). Z průzkumů však vyplývá, že jeho význam zná pouze 6 procent světové populace.
Hluboká propast času
Kamenná deska v japonském městě Aneyoshi vyznačuje území, v němž by si obyvatelé neměli stavět domy kvůli hrozbě tsunami. Lidé takové „kameny tsunami“ vztyčovali po staletí, ale mnozí v pozdějších generacích jejich varování ignorovali.
Na počátku osmdesátých let 20. století, kdy se světové vlády a jaderný průmysl začaly stále více zabývat otázkou, jak dlouhodobě ukládat radioaktivní odpad, vznikl nový obor: jaderná sémiotika. Obsahově velmi široké, ze své podstaty neexaktní a někdy až surrealistické studium toho, jak budeme budoucí generace, civilizace – nebo dokonce takzvané „postlidské druhy“, tedy organismy, které by mohly na planetě přijít po nás, varovat před smrtícím dědictvím, jež jim zanecháváme.
O vznik jaderné sémiotiky se zasloužila skupina inženýrů, vědců, politologů, psychologů, antropologů, archeologů a dalších odborníků pracujících na projektu „Human Interference Task Force (HITF)“. Pracovní skupina, kterou v roce 1981 vytvořilo americké ministerstvo energetiky a společnost Bechtel Corp, vycházela ze studie památkových staveb, posvátných textů, a dokonce i z kleteb, jež se nám dochovaly po dávných civilizacích a následně přišla s „největším cíleným pokusem naší společnosti o vytvoření sdělení, jímž překleneme hlubokou propast času“.
Pracovní skupina HITF konstatovala, že nejúčinnějším způsobem, jak zastrašit budoucí generace, bude vytvoření obrovských monumentů na úložištích jaderného odpadu, jejichž cílem bude vyvolávat pocit nebezpečí a strachu. Jedním z navrhovaných „nálepek nebezpečí“ je rozlehlé území obrovských kamenných trnů vyrůstajících ze země všemi směry. V rámci jiného návrhu bylo předloženo jakési atomové „Stonehenge“, umístěné nad úložištěm odpadu a skládající se z obrovských žulových sloupů označujících hranice této oblasti. Jeho součástí by byly hliněné valy okolo vlastních ploch zařízení i stavba v jeho středu, v níž by byly uloženy bližší informace o úložišti. Další exempláře informací by byly zakopány v okolí samotného úložiště a také uloženy v archivech po celém světě. Vyhotoveny by byly na speciálním papíře s dlouhou životností a označeny jasně vyznačeným administrativním sdělením: „Uchovávejte po dobu 10 000 let.”
Jenomže i kdyby nesly mrazivější varování, například: „Toto místo není čestné. Není zde připomínán žádná vysoce vážená osoba... není zde nic cenného. To, co je zde, bylo pro nás nebezpečné a odpudivé.“), stejně by takto obrovské památníky s velkou pravděpodobností nakonec přitáhly pozornost zvědavců, zločinců, a dokonce i budoucích archeologů a v konečném důsledku by nejspíš podpořily právě to, čemu mají zabránit – aby byly na místě prováděny vykopávky. Mohly by dopadnout jako egyptské pyramidy. Stále tu jsou, i když jejich kněží jsou dávno pryč a my opomíjíme strašlivé kletby, drancujeme jejich pohřební komory a znesvěcujeme jejich mrtvé.
Jedním z nejkritizovanějších nápadů, které pracovní skupina HITF předložila, byl návrh na manipulativní „atomové kněžstvo“ s určenou elitou, která by prostřednictvím mýtů, legend a tajných rituálů tabuizovalo chuť budoucích generací tato úložiště zkoumat.
Pracovní skupina HITF ukončila svou činnost v roce 1984 se závěrem, že jakýkoli úspěšný pokus vyslat varování napříč hlubokým příkopem času se bude muset opřít o monumentální architekturu a značky. Stavby by podle nich měly být dostatečně trvanlivé, aby nevyžadovaly údržbu po dobu 10 000 let, a také dostatečně znepokojivé, aby si lidé připomínali nebezpečnost toho, co skrývají – ať už prostřednictvím ústní tradice, nebo fyzických archivů – napříč nesčetnými generacemi.
„Chlupaté“ Geigerovy čítače
Několik let po vzniku pracovní skupiny HITF přišli spisovatelka Françoise Bastideová a sémiotik Paolo Fabbri se zcela odlišným přístupem, jak ochránit budoucí generace před nebezpečným odpadem: Vyšlechtit „radiační kočky“, které by v přítomnosti radiace měnily barvu. Kočky by pak byly vypuštěny do volné přírody, kde by se rozmnožily, a zatímco by se po Zemi proháněly generace jejich potomků, příběh o kočkách měnících barvu a o nebezpečí, které symbolizují, by se tradoval dál v lidových vyprávěních.
O „radiačních kočkách“ se soudilo, že by fungovaly lépe než třeba paprskoví psi či paprskové krysy, a to díky nadpřirozeným asociacím, díky nimž si lidé kočky poměrně důsledně už staletí spojují s nadpřirozenými silami napříč různými kulturami: Staří Egypťané uctívali kočičí bohyni Bastet, Vikingové věřili, že dvě kočky pohánějí vůz bohyně Freyi, a v Číně zemědělci uctívali kočičí božstvo Li Šou, které jim chránilo úrodu před krysami a zahánělo zlé duchy. Kočka je také synonymem nezávislosti a svobody jít, kam se jí zachce, což je pro chlupatý, mobilní Geigerův čítač užitečná vlastnost.
„Když se na to podíváme vědeckou optikou, nepřipadá mi „radiační kočka“ jako zas tak šílený nápad,” říká Kevin Chen, zakladatel spolku „Ray Cat Solution“ z roku 2015, který sdružuje fanoušky nápadů Bastidaové a Fabbriho, kteří zkoumají možnost genetického inženýrství kočkovitých šelem, které by zářily v důsledku interakce enzymů. „Myslím, že je to šílené, ale stejně šílené jako myšlenka na oživení mamuta srstnatého. Koncept existuje, technologie k tomu dnes zatím neexistuje, ale postupně přijdeme na to, jak něco takového uskutečnit, a možná z toho získáme i další výhody,” říká Chen.
„Radiační kočka“ inspirovala vypravěče, vizionáře a umělce, aby následovali Chenovo zárodečné hnutí. Tito fanoušci začali vytvářet trička s motivy uctívání radiační kočky, písně, videoklipy, a dokonce natočili i oceněný dokumentární film „The Ray Cat Solution“. Takové kulturní produkty pomáhají začlenit tato čtyřnohá chodící varování do lidové představivosti a vytvářet legendu, stejně jako to zamýšleli jejich tvůrci – a možná pomohou nastartovat výzkum potřebný k zahájení dlouhého procesu přeměny „paprskových koček“ z představy na skutečnost.
Pergamen, ne kněžstvo
Čtyřicet let od zrušení pracovní skupiny HITF vymýšlela způsoby, jak varovat budoucí generace před pátráním v toxických radioaktivních mauzoleích, Agentura pro jadernou energii se sídlem v Paříži – mezivládní orgán podporující spolupráci 33 vyspělých jaderných zemí. V rámci její iniciativy Zachování záznamů, znalostí a paměti napříč generacemi (RK&M) byla v roce 2019 zveřejněna závěrečná zpráva – právě v okamžiku, kdy jednotlivé členské vlády přehodnocovaly význam jaderné energie jakožto kroku ke snížení globálního oteplování.
Na rozdíl od „atomových kněží“ a „Stonehenge“ před desítkami let se zpráva RK&M zaměřuje na způsoby, jak pomoci budoucím generacím činit informovaná rozhodnutí prostřednictvím knihoven, časových kapslí a fyzických značek. Namísto vytvoření pole obrovských kamenných trnů by kolem místa, kde je jaderný odpad uložen, mohly být zakopány tisíce značek, které by obsahovaly informace zaznamenané na trvanlivých materiálech, jako je pergamen (pergamen vyrobený ze zvířecí kůže), spíše než na laminovaných papírových dokumentech či USB discích.
„Myslím si, že za posledních 40 let došlo ke změně vnímání,“ říká Neil Hyatt, hlavní vědecký poradce britské vládní organizace Služba pro jaderný odpad. „Nyní se mezinárodní společenství posunulo... k přemýšlení o vícevrstvých sděleních využívajících různé nástroje k předávání informací o nebezpečích, která byla na tomto místě prokázána, aby si lidé mohli sami rozmyslet, jak s tím budou nakládat.”
Hyatt se domnívá, že tento přístup se odráží v britských plánech najít na britské půdě komunitu, která by souhlasila s umístěním národního jaderného úložiště na svém území a pomocí uvedené instituce budovat vztah komunity k úložišti, a to nejen během jeho výstavby, ale také po celou dobu plánovaných 750 let jeho provozu a následně i uzavření a monitorování jeho okolí.
Umělkyně a výzkumnice Cécile Massartová ztělesňuje tento nový přístup ve své práci. Představuje si tvůrčí laboratoře vybudované nad budoucími úložišti jaderného odpadu, kde by spisovatelé-badatelé, umělci-ochránci a vědci-archeologové mohli spolupracovat na monitorování těchto míst po mnoho generací. „Samotná geologická úložiště se stanou platformou pro umělecký výzkum a krajinářskou architekturu,” uvádí Massartová.
Nakonec tisíce let překonávají jakoukoli lidskou časovou osu. „Je nesmírně zajímavé a náročné o takovém rozmezí mluvit coby technický pracovník, protože nás to zavádí až k jádru toho, co znamená být člověkem,” uvádí Hyatt. „Dobrou zprávou je, že máme před sebou ještě dlouhou dobu na to, abychom našli zásadní řešení.”
Zdroje: Mark Piesing: How do we warn future generations to avoid our buried nuclear waste?
Zdroj a fotoj: National Geographics