Jaderná energetika se vrací. Kam ale státy uloží miliony tun nebezpečného odpadu?

Vyšlo: 15. září 2026

Jaderná energetika zažívá návrat, spolu s novými reaktory ale přichází i stará otázka: kam s vyhořelým palivem? Hlubinná úložiště už připravují Kanada, Finsko či Švédsko. USA naopak desítky let hledají řešení.

Jaderná energetika zažívá svůj velký návrat. Státy ji chtějí využít ke snížení závislosti na fosilních palivech a posílení energetické bezpečnosti. S novými reaktory ale přichází starý problém: co s vyhořelým jaderným palivem. Zatímco některé země už připravují hlubinná úložiště, jiné stále nemají definitivní řešení.

Radioaktivní odpad se dělí na nízko-, středně- a vysokoaktivní. Většinu objemu tvoří relativně slabě kontaminované materiály, například nástroje nebo pracovní oděvy. Vyhořelé palivo představuje jen asi tři procenta celkového objemu odpadu z jaderné energetiky, zároveň však obsahuje přibližně 95 procent jeho radioaktivity.

Běžná jaderná elektrárna o výkonu jednoho gigawattu, která může zásobovat elektřinou více než milion lidí, vyprodukuje ročně zhruba tři kubické metry vitrifikovaného vysoce aktivního odpadu. Problémem proto není množství, ale především jeho nebezpečnost a dlouhá doba, po kterou zůstává radioaktivní.

Jedním z nejpokročilejších řešení je hlubinné geologické úložiště. Kanada ho připravuje poblíž města Ignace v Ontariu. Vyhořelé palivo má být uzavřeno v ocelových kontejnerech s měděným povrchem a obklopeno bentonitovou jílovou výplní. Celý systém bude uložen ve stovky metrů hlubokých tunelech v pevném podloží Kanadského štítu.

Kanadské úložiště má vzniknout přibližně 750 metrů pod zemí a podle současných plánů by mohlo být dokončeno kolem roku 2040. Kapacita má dosáhnout téměř šesti milionů článků vyhořelého paliva, které během svého provozu vyprodukují čtyři kanadské jaderné elektrárny. Kontejnery jsou navrženy tak, aby odolaly obrovskému tlaku i případnému budoucímu zalednění oblasti.

Podobnou cestou jdou také Finsko, Švédsko nebo Japonsko. Technické řešení hlubinného ukládání se postupně zdokonaluje. Mnohem obtížnější však bývá získat souhlas obyvatel a politiků s umístěním úložiště. Obavy z možného úniku radioaktivních látek mohou projekty brzdit desítky let.

Rizikem jsou vulkány

Nejvýraznějším příkladem jsou Spojené státy. Washington začal hledat vhodné místo už v 80. letech a jako hlavní lokalitu vybral Yucca Mountain v Nevadě. Projekt se ale stal předmětem dlouhodobého politického sporu a v roce 2007 byl fakticky zmrazen. Kritici upozorňovali mimo jiné na geologická rizika oblasti, včetně vulkanické a seismické aktivity.

USA mezitím nashromáždily přibližně 95 tisíc tun jaderného odpadu. Ministerstvo energetiky proto zvažuje další lokality v několika státech, současná legislativa však stále staví Yucca Mountain do výjimečné pozice. Pro otevření jiné trvalé lokality by bylo nutné změnit zákon.

Pokud má jaderná renesance pokračovat, státy budou muset řešit nejen nové reaktory, ale současně i to, kam uloží odpad z těch stávajících.

Autor: Tomáš Tománek

Zdroj: HROT

Na dně Atlantiku leží starý radioaktivní odpad. Začal unikat do vody

Vyšlo: 24. 9. 2026

Desítky tisíc sudů s radioaktivním odpadem, které Evropa v minulém století vyvezla do Atlantského oceánu, podléhají korozi. Výzkumný projekt NODSSUM nedávno odhalil únik jaderného materiálu do prostředí. Také ale objevil, že barely využívají i mořští živočichové. Zkoumá se, jak je látky ovlivnily.

Evropští představitelé nechali mezi lety 1949 až 1982 umístit na dno Atlantského oceánu přes dvě stě tisíc sudů s nízkoaktivním radioaktivním odpadem. V hloubkách od tří do pěti tisíc metrů se tak v současnosti nachází asi 150 tisíc tun jaderných látek. Nyní výzkumníci z programu NODSSUM (Nuclear Ocean Dump Site Survey Monitoring - Monitorování průzkumu jaderného odpadu v oceánu) zjistili, že materiály již ovlivňují okolí.

Mnoho barelů během desítek let ve slané vodě zkorodovalo, což vedlo k poškození a úniku radioaktivních látek pocházejících například z lékařské a průmyslové činnosti. Odpad obsahoval nižší hladiny radionuklidů s dlouhou dobou poločasu rozpadu – tedy mohou existovat i tisíce až miliony let. Zároveň podle Science Alert mohou představovat i nebezpečí.

Poločas rozpadu

Je doba, za kterou se rozpadne polovina radioaktivních atomů v látce. U různých radionuklidů je různě dlouhý. Podle něj se pozná, jak dlouho může být materiál nebezpečný.

Poškozené sudy sice již kontaminovaly oceán, ale úroveň radioaktivity podle expertů zůstává zatím nízká. „Díky tomu se mohla robotická ponorka přiblížit ke dnu i manipulovat s odpadem bez nutnosti rozsáhlých radiačních ochranných opatření,“ uvedl podle Futura geofyzik podílející se na misi Javier Escartin.

Odebrané vzorky pomohou v laboratorních testech odhalit, jak radiace ovlivňuje tamní prostředí, a jaké látky se v Atlantiku nalézají. Tým už našel stopy cesia-137, izotopů plutonia a tritia. Jedná se o prvky využívané v průmyslu při kalibraci přístrojů, k radioterapii nebo i jako pohon vesmírných sond či k štěpení atomových jader pro výrobu jaderných bomb.

Analýza kontaminace mořských živočichů

Fotografie barelů také odhalily, že příroda si k nim již našla cestu. Usadili se na nich například sasanky, měkkýši i korýši. Potravu a úkryty kolem nich hledají také ryby a krabi.

Radioaktivní sudy se tak staly součástí tamního ekosystému, což vedlo vědce k otázce, jak moc se uvolněné látky dostaly do těl samotných živočichů. Proto odchytili i několik exemplářů, aby je mohli analyzovat. Tím odhalí vliv jaderného odpadu na tamní zvířata.

Mapování radioaktivního odpadu v Atlantiku

Zároveň se výzkumníci z projektu NODSSUM snaží lokalizovat přesná umístění barelů. V minulém století je zkrátka lidé vyvezli do oceánu a víc se už o jejich osud nestarali. Proto se experti nyní snaží vytvořit podrobnou mapu s radioaktivním odpadem.

„Jedná se o jednu z prvních radioekologických studií v hlubokém moři,“ prohlásil v magazínu The Conversation inženýr jaderné metrologie Patrick Chardon z Laboratoře fyziky v Clermont-Auvergne, který se na misi podílel.

Ukládání radioaktivního odpadu ve 20. století

Dobové směrnice doporučovaly uskladnit barely s radioaktivním odpadem na mořské dno neporušené. Počítalo se, že zůstanou uzavřené pouze tak dlouho, aby nastal rozpad radionuklidů s krátkou dobou poločasu. Poté se již předpokládalo, že zbývající odpad pomalu unikne do vody a rozptýlí se v oceánu. Když program v 80. letech skončil, úředníci se už o osud sudů nezajímali. V současnosti již Mezinárodní agentura pro atomovou energii doporučuje ukládat nízkoaktivní radioaktivní odpad do odolných izolačních kontejnerů, které vydrží nejméně několik stovek let neporušené.

Autor: Tomáš Rosa
Zdroj: Deník. cz, Věda,