Je libo jaderný odpad?

Desítkám obcí stát nedávno poslal nebo brzy pošle neobvyklý dárek: finanční příspěvek ve výši několika set tisíc až milionů korun jako kompenzaci za to, že v jejich katastru začnou průzkumné práce pro stavbu úložiště jaderného odpadu. Některé obce jsou za to vděčné, jiné vracejí státu peníze zpět nebo je ukládají na zvláštní účet, se kterým nechtějí hýbat.

Takový "dárek" za svými humny zkrátka nechtějí.

Těm obcím se není co divit. Vysoce aktivní jaderný odpad, který vzniká hlavně provozem jaderných elektráren, patří k vůbec nejnebezpečnějším materiálům, jaké člověk kdy vyprodukoval. Trumfnout ho mohou už jen jaderné zbraně. Radioaktivita palivových tyčí je po jejich vyjmutí z reaktoru tak vysoká, že pokud by s nimi člověk přišel náhodou do kontaktu, dostal by smrtelnou dávku během několika sekund. Míra radiace časem sice klesá, i tak ale bude ohrožovat okolní prostředí po sotva představitelnou dobu stovek tisíc let.

Nyní je tento náš "odkaz" budoucím generacím uložen v tzv. meziskladech, v případě Česka v areálech jaderných elektráren Dukovany a Temelín. Tam ale může být jen dočasně. Stát by rád začal se stavbou trvalého úložiště v roce 2050, aby do něj mohl začít o 15 let později materiál ze stávajících meziskladů přesouvat. Ač se to zdá ještě daleko, hledat vhodnou lokalitu je nutné začít už teď. Úložiště totiž není jen tak nějaké skladiště.

770 fotbalových hřišť pod zemí

Například v lokalitě Hrádek na Českomoravské vrchovině, kde se nachází i většina ostatních lokalit, se počítá s nadzemním areálem o rozloze 23 hektarů. Podzemní část v hloubce asi 500 metrů má zabrat neuvěřitelných 440 hektarů, tedy 770 fotbalových hřišť. Počítá se i se zařízením pro překládání materiálu do nových obalů, několikanásobných kontejnerů s pět centimetrů silnou kovovou stěnou. Celkem má být během stavby vyrubáno přes dva miliony m3 horniny, což odpovídá objemu největší stavby světa – Cheopsovy pyramidy. Místo musí splňovat řadu kritérií: hornina nesmí být narušena prasklinami a štěrbinami, musí být dostatečně stabilní a musí být vyloučen průnik podzemní vody do úložiště, aby kontejnery nemohly korodovat. Stát vybral takových lokalit sedm, z nichž hodlá do roku 2018 vybrat dvě, jednu hlavní a druhou záložní. Lokality mají rozlohu až 25 km2 a v každé z nich se nachází několik dotčených obcí.

Je zjevné, že vybraná oblast bude stavbou poznamenána doslova na věčné časy. Lidé, kteří tam žijí, to zažívají už teď: ceny nemovitostí jdou dolů, zájem o novou výstavbu a investice spadl prakticky k nule. Velkou hrozbu představuje ztráta podzemních vod v důsledku ražeb průzkumných štol. Proto také většina obcí průzkumné práce na svém katastru striktně odmítá. Obyvatelé 27 z nich řekli úložišti jasné ne v místních referendech, ve kterých byla průměrná účast 73 procent. Není jim to ale nic platné. Starostové si stěžují, že s nimi stát jedná z pozice síly a nebere je jako rovnoprávné partnery. Ve společném prohlášení z dubna loňského roku požadují přijetí zvláštního zákona, který by posílil postavení obcí "na úroveň obvyklou v zahraničí". Do značné míry mají pravdu. Obce nemají při rozhodování o průzkumných pracích právo veta, nemají dokonce ani právo odmítnout "ďáblovy groše", které jim stát jako odškodné posílá.

Přijmout odpovědnost dobrovolně

Problém jaderného odpadu řeší všechny země, které provozují jadernou energetiku. Jiná možnost naložení s radioaktivním odpadem, než je jeho uložení hluboko do země, se ani po desítkách let usilovného bádání neukázala jako reálná. Proto je dnes mezinárodní úzus takový, že každý stát se má o svůj jaderný odpad postarat sám. Zatím je v tom nejdále Finsko, jehož vláda v závěru loňského roku povolila stavbu prvního hlubinného úložiště na světě. Vzniknout má v lokalitě Olkiluoto v blízkosti stejnojmenné jaderné elektrárny, což je liduprázdná oblast asi 25 kilometrů od nejbližšího města. Většina zemí ale musí hledat v obydleném území, kde se lidé brání stejně jako u nás. A téměř všude (s jedinou výjimkou) jsou na tom obce stejně. Například ve Švýcarsku se hledání vhodné lokality zúžilo na dvěmísta, jedno z nich dokonce na severním okraji Curychu. Jak loni v říjnu sdělil Švýcarský spolkový úřad pro energetiku, v této fázi obce nejsou účastníky řízení. O stavbě úložiště má rozhodnout spolková vláda a parlament. Pak teprve by "možná mohlo být referendum", říká úřad.

Právo veta nemají obce ani v jiných státech. Přesto si demokratičtí politici uvědomují, že prosazovat tak kontroverzní věc silou proti vůli obyvatel nelze. Proto jim nezbývá než pokusit se vytvořit ve společnosti takovou atmosféru, že lidé dobrovolně přijmou odpovědnost za to, co sice osobně nezpůsobili, na čem ale nesou podíl jako občané. Stát se rozhodl pro jadernou energetiku, aniž by měl jasno v tom, jak problém jaderného odpadu vyřešit. Naopak občany přesvědčoval (a ten český dodnes přesvědčuje) o tom, že jaderné elektrárny představují čistý a bezproblémový zdroj energie. Kdo tomu uvěřil a kdo ne, je v tuto chvíli jedno. Jaderný odpad tu je, a přestože ho za domem nikdo nechce, někam se dát musí.

Zdá se to nemožné, ale přesto lze takový pocit odpovědnosti ve společnosti vyvolat. Příkladem (to je ona již zmíněná výjimka) je švédská obec Östhammar, vytipovaná geology jako vhodná lokalita pro úložiště. Tamní starosta několik let soustavně přesvědčoval své občany, aby se průzkumu nebránili. Nevedla ho k tomu vidina finančních kompenzací, ale pocit spoluodpovědnosti: když už jsme jako lidé tak šílenou věc vyprodukovali, musíme se o ni postarat, jakkoli to bude drahé a bolestné. Většina lidí v obci je dnes s pravděpodobnou stavbou úložiště smířena – a je na to i svým způsobem hrdá.

Je ovšem možné, že švédský příklad zůstane výjimkou a že jinde se lidé přesvědčit nedají. Pak nezbude než hledat mezinárodní řešení, tedy společné úložiště pokud možno v odlehlé oblasti daleko od lidí. Třeba se do té doby přece jen podaří vyvinout nějakou zázračnou technologii, která jaderný odpad zneškodní. V každém případě by pak bylo záhodno množství jaderného odpadu už dál nezvyšovat, tj. jaderné elektrárny co nejdřív zavřít.

Zdroj: Lidové noviny

Autor: JAKUB ŠIŠKA, publicista