Úložiště jako lakmusový papírek. Debata o budoucnosti jádra v Česku je plná pokrytectví
KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Deklarovaná podpora rozvoje jaderné energetiky patří v Česku k základním pravidlům politického bontonu. Otázkou zůstává, proč ti samí politici stejně plamenně nebojují za výstavbu jaderného uložiště. Tím by totiž prokázali svou „upřímnou lásku“ k jádru mnohem lépe než neustálými proklamacemi o nezbytnosti nových reaktorů.
Stačí se podívat na jakoukoliv z televizních či internetových debat politiků o energetice, nestranný pozorovatel musí nutně nabýt dojmu, že Česko je prostě civilní jadernou velmocí číslo jedna. Vždycky neomylně zazní ta věta, na kterou všichni čekají. A je úplně jedno, zda ji nakonec pronese občanský či sociální demokrat, lidovec, člen hnutí ANO nebo komunista. Chystají se na ni totiž netrpělivě úplně všichni. Ta věta zní: „Jsem přesvědčen o tom, že bez jádra se do budoucna neobejdeme.“
Tak, je to venku, povinnost splněna, můžeme pokračovat v debatě. Kdo nehájí jádro a nebije se v prsa na obranu českých „jaderných zájmů“, jako by v české politice neexistoval. Příkladem může být mimo jiné i současná debata o výstavbě nového jaderného bloku v Dukovanech, či dřívější diskuse o podobné možnosti rozšíření jaderné elektrárny Temelín. V případě Dukovan, tedy projektu už schváleného vládou, by měl nový blok vyjít podle odborných odhadů na 140 až 160 miliard korun, přičemž by měla stavba zajistit práci údajně až 5 000 českých zaměstnanců. A to bez ohledu na to, která ze zahraničních firem se stane hlavním dodavatelem nových Dukovan.
Zatím ale stále není úplně jisté, zda a případně kdo nový blok v Dukovanech vůbec postaví. Co by naopak jisté být mělo, je stavba jiného jaderného zařízení v Česku. Jedná se o trvalé úložiště vysokoaktivních jaderných odpadů (zejména vyhořelého paliva z jaderných elektráren), které je nezbytnou podmínkou budoucnosti jaderné energetiky v Česku. A právě ve srovnání přístupu politiků k novým Dukovanům (či novému Temelínu) a hlubinnému úložišti lze snadno ilustrovat míru jaderného pokrytectví, jaká v Česku panuje.
Jáma není elektrárna
I kdyby se (jak se píše na stránkách Správy úložišť radioaktivních odpadů SÚRAO) v budoucnu nakrásně podařilo najít způsob, jak i vyhořelé palivo dále využít, nějaký vysokoaktivní odpad zbude vždycky. A tak prostě nezbývá nic jiného než vybudovat jeho trvalé hlubinné úložiště. A to nejpozději do roku 2065 s tím, že začít s přípravnými pracemi by se mělo už v roce 2035.
Zbývá vlastně jen jedna jediná věc. Najít místo, kde by se příslušné důlní dílo mělo vykopat. SÚRAO zatím na základě předběžného geologického průzkumu vytipovalo devět lokalit, už 4. června však hodlá vládě předložit návrh zúžení výběru na čtyři lokality. Z nich by za pět let měla vzejít ta finální.
I když výběr bude (nebo by měl) záležet jedině na geologických podmínkách v místě, svou roli může při podobnosti těchto podmínek sehrát pochopitelně i podpora místních samospráv a regionálních politiků. A otázkou tedy zůstává, proč se už dnes nejrůznější politici nesnaží lobbovat za to, aby se začalo nakonec kopat právě v jejich volebním obvodu.
Výstavba úložiště se totiž pro region i místní firmy zdá prvoplánově z ekonomického hlediska mnohem výhodnější než budování nového jaderného bloku. Stát by měl na stavbu vynaložit z „jaderného účtu“ kolem 112 miliard, přičemž by prakticky všechny peníze měly zůstat v Česku a v příslušném regionu. Na důlní dílo totiž na rozdíl od jaderných elektráren zahraničního dodavatele nepotřebujeme.
Jaderné pokrytectví
Tím ale „výhody“ stavby úložiště údajně nekončí. Stát totiž za souhlas s úložištěm nabízí i slušné úplatky v řádu stovek milionů korun a to po velmi dlouhou dobu jak v průběhu výstavby, tak později při zavážení vyhořelého jaderného paliva. A přitom ústy svých odborníků říká: „Nemáte se vůbec čeho bát, odolné kontejnery vydrží hluboko pod zemí v bezpečí statisíce let. Žádný únik radioaktivity nehrozí ani desáté generaci vašich potomků.“
Tak o co vlastně jde? Proč se tedy politici doslova nepředhánějí v tom, kdo přihraje tuhle, údajně tak lukrativní zakázku svým voličům? Proč jako v případě Temelína a Dukovan nezakládají různé propagandistické „spolky pro dostavbu“ a každou televizní debatu nezačínají slovy: bez jaderného úložiště se Česká republika neobejde? Odpověď je jednoduchá. Úložiště představuje druhou stránku jádra. Tu méně populární. Tu, která příliš politických bodů nikomu nepřinese.
Stavbu úložiště zatím odmítali obyvatelé ve všech předběžně vytipovaných lokalitách, demonstrovalo se už proti geologickému průzkumu. Přes ujišťování jaderných inženýrů o tom, že se není čeho bát, je zkrátka představa tisíců tun vysoce radioaktivních materiálů, uložených „navěky“ v podzemí, pro většinu lidí těžko přijatelná. Co kdyby se nám dostala radioaktivita do vody? Neklesnou ceny nemovitostí? Nezvýší se výskyt rakoviny?
Pokud budeme věřit odborníkům, jsou podobné otázky takřka jistě úplně zbytečné, zároveň ale lidsky pochopitelné. Trvalé hlubinné úložiště ještě nikde na světě v plném provozu nefunguje, svou roli určitě hraje i obava z neznámého. A to paradoxně i přesto, že kontejnery s vyhořelým jaderným palivem na povrchu přímo u obou českých jaderných elektráren nikomu příliš nevadí.
Co je ale hůře pochopitelné, je chování „projaderných politiků“ v Česku. Místo toho, aby přesvědčovali své voliče o tom, že hlubinné úložiště v jejich okolí jim nejen neublíží, ale dokonce pro ně může znamenat ekonomický přínos, bojí se propagace tohoto důlního díla jako čert kříže. Politicky by se jim to totiž nemuselo vyplatit. A to zejména v turisticky atraktivních jižních Čechách a na Vysočině, kde leží sedm z devíti dosud vytipovaných lokalit. Proč žádný z celostátních politiků, kteří mají chaty či chalupy právě v těchto regionech, nepřijede do místní hospody přesvědčovat sousedy, aby souhlasili s „dírou v zemi“? Jemu by přece taky vedle chalupy nevadila, nebo ne?
Rakousku to nedarujeme
Vrcholem je příklad Jihočeského kraje, který za stomilionový úplatek od společnosti ČEZ (nazvaný vzletně kompenzace) vyjádřil kdysi souhlas s dostavbou Temelína, zároveň si ale zastupitelstvo odsouhlasilo moratorium na výstavbu úložiště. A to s komickým vysvětlením, že kraj je „jadernou“ činností zasažen dostatečně. Opravdu? Pokud nám naprostá většina jihočeských zastupitelů tvrdí, že dostavba Temelína nepředstavuje vůbec žádné nebezpečí, ale naopak příležitost pro místní firmy, pak by to o úložišti mělo platit dvojnásob. Pokud ne, někdo lže.
Pro politiky je každopádně mnohem jednoduší bít se v prsa, hlasitě vykřikovat do světa naučené fráze o nezbytnosti „jádra“ pro budoucnost Česka a strefovat se do Rakouska a Německa, které se jaderné energetiky vzdaly, respektive hodlají vzdát. Nic to nestojí a snad každý český volič rád zatleská.
Takové pokrytectví, kterého se projaderní politici v Česku dopouštějí, je ale nepřijatelné. Pokud skutečně a upřímně podporují další rozvoj jaderné energetiky, neměli by svá televizní vystoupení začínat proklamacemi o světlých atomových zítřcích a hloupých Rakušanech a Němcích, kteří tyto zítřky odmítají, nýbrž tím, že podpoří ve svém volebním odvodu výstavbu úložiště a třeba si tam koupí i chalupu.
Na rozdíl od mnoha jiných věcí, které se snadno svádějí na Brusel, EU nebo Angelu Merkelovou, je každopádně stavba hlubinného úložiště vyhořelého jaderného paliva v Česku lakmusovým papírkem našeho skutečného vztahu k jádru. Žádnými planými politickými proklamacemi, ani pohádkami o „zlém Bruselu“ se ten problém vyřešit nedá. Možná nejsme na rozdíl od řídce zalidněných států, jakými jsou třeba Finsko, Švédsko či Rusko právě vhodnou zemí pro výstavbu takového úložiště. Pak ale nejsme ale vhodní ani k tomu, abychom na našem území provozovali jaderné elektrárny.
Autor: Marek Kerles
Zdroj: info.cz
