Ve francouzské díře bojují proti díře. Nechtějí v ní radioaktivní odpad

Vyšlo: 5.1.2023

Jižní část francouzského departementu Meuse připomíná tuzemské Sudety. Kopcovitou krajinou se táhnou nekonečné pastviny, polnosti a lesy, lidských sídel je poskrovnu. A když už projíždějící narazí na vesnici, nejedno ze stavení s omítkou v typicky pískovém odstínu je opuštěné a v rozkladu. V lepším případě jej zdobí cedule „na prodej“.
Jak vysvětluje Jacques Delay, vedle obvyklého úpadku průmyslu v sedmdesátých a osmdesátých letech spojeného s odchodem už tak ne příliš početného obyvatelstva do perspektivnějších oblastí má řídká osídlenost regionu i ryze geografickou příčinu. Oblastí protéká jen málo vodních toků, kolem kterých se lidstvo historicky koncentrovalo.
Řídká hustota osídlení a absence vody však představují dvě základní podmínky pro lidi pověřené úkolem, který se zatím s výjimkou Finska nepodařilo dotáhnout do konce nikde na světě. Nejen ve Francii, ale i v Německu, Rakousku či v Česku. K takovým lidem se řadí i Delay. Ten pracuje pro francouzskou agenturu Andra pověřenou vybudováním hlubinného úložiště vyhořelého paliva z jedné z největších jaderných flotil světa. A právě zde, za osmdesátihlavou obcí Bure, by takové úložiště pod názvem Cigéo mělo vzniknout.

Laboratoř s pomalým výtahem

Zatím zde však stojí jen „laboratoř“. Tohoto výrazu se Delay i jeho kolegové úpěnlivě drží, byť k obvyklé představě místnosti plné vědců v bílých pláštích a se zkumavkami v rukou má ostře střežený areál hodně daleko. Laboratoř v Bure je v podstatě důlní dílo a svými rozměry nemá daleko k existujícím hlubinným dolům. 

Po povinné bezpečnostní prohlídce a školení, přidělení helmy, overalu a záchranného boxu s dýchacím přístrojem natlačí Delay novinářskou návštěvu do přeplněného výtahu, jehož kabina se následně s rachotem spustí do hlubin. Cesta do nejhlubšího bodu Francie se vleče dlouhých pět minut. Vertikální dopravní prostředek je s rychlostí dva metry za sekundu ve srovnání s podobnými zařízeními ve skutečných dolech neskutečně pomalý.
„Není to to tiž klec, je to opravdu výtah,“ lpí upjatě na přesné terminologii Delayův kolega Maury Tarriet. Ve Francii podle něj žádné funkční hlubinné doly už nejsou, a tedy ani nějaký báňský úřad, který by mohl v „laboratoři1* provoz „klece“ povolit. Opatrnost ve vyjadřování zaměstnanců Andry však nesměřuje vůči úřadům, ale nejspíš i vůči obyvatelům „domu odporu“, jak je uvedeno vedle dveří zrekonstruovaného zemědělského stavení uprostřed Bure.
Ti totiž tvrdí, že úřady místní obyvatele obelhaly, když jim léta tvrdily, že v místě vznikne jen výzkumné centrum. Plán na stavbu skutečného úložiště přišel až ve chvíli, kdy už veškeré práce postoupily do bodu, ze kterého nebylo cesty zpět. „Laboratoř byla jen trojským koněm,“ říká aktivista Joel Domenjoud, jeden z těch, kteří si z Maison de Résistance udělali svou centrálu.

Z hospicu do boje proti jádru

Nemovitost před pár lety zakoupilo a opravilo aktivistické sdružení Sortir du Nucléaire, které zastřešuje nejrůznější organizace bojující proti jaderné energetice. 

Jak vysvětluje osmačtyřicetiletá Angelica Huguinová, od té doby se dům stal středobodem odboje proti vzniku hlubinného úložiště v Bure. Z Francie i zahraničí sem pravidelně přijíždějí obdobně smýšlející, kteří někdy zůstanou jen pár dnů, někdy celé měsíce.
„Někdy je tady deset lidí, jednou jich tady ale bylo i dvě stě. Společně pracujeme na domě, pěstujeme zeleninu, pečeme chleba, děláme prostě to, co se na venkově dělá. Náš život není jen boj proti jádru,“ říká Huguinová, která v zasedací místnosti se zdmi polepenými aktivistickými plakáty nabízí návštěvníkům vlastní mošt a pečivo a místní sýry. Aktivisté využívají elektřinu ze solárních panelů a zbytek pokrývají dodávkami zelených dodavatelů.
Někteří z nich jako právě Huguinová a Domenjoud skoupili či si pronajali i další nemovitosti v okolí a z nejrůznějších koutů Francie se sem i natrvalo přestěhovali, aby se boji proti úložišti mohli věnovat z bezprostřední blízkosti. Zatímco Domenjouda lze označit za celoživotního profesionálního aktivistu, Huguinová dlouho pracovala v sociální oblasti, v nemocnicích se starala o umírající. Teprve v posledních letech se rozhodla naplno bojovat za myšlenku, která má podle ní ještě větší smysl. Přiznává, že část jejich příjmu dnes tvoří sociální podpora francouzského státu, proti jehož jaderným plánům bojují. Ta však zdaleka nepokryje vše.

Hořící auta, hořící hotel

„Občas je to taky těžké, ale zároveň krásné a jde o důležitou věc. Opravdu to tady mám ráda,“ říká o životě v domě čtyřiadvacetiletá Maud. Stydlivá dívka si dlouho rozmýšlela, co chce návštěvě říct. Protijaderní veteráni Domenjoud s Huguinovou ji zavolali, aby ukázali, že následovníky mají i v mladší generaci. 

Nejde však o mírumilovné biozemědělce, jak by se mohlo zdát. Francouzští odpůrci úložiště dokážou být dost radikální. „Francouzské protesty jsou daleko intenzivnější než u nás,“ hodnotí Lukáš Vondrovic, nový šéf Správy úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO), tedy české obdoby Andry. Vondrovic převzal vedení instituce, jejíž hlavní náplní je vybudování a provoz úložiště v Česku, loni v říjnu. Stalo se tak poté, co si předchozího ředitele odvedla kvůli zmanipulovaným zakázkám policie. Vyšetřování stále probíhá, Vondrovicovým cílem je však obnovit standardní provoz SÚRAO nalomený skandálem předchozího vedení a transparentně vysoutěžit potřebné zakázky na charakterizaci lokalit, kde by mohlo úložiště vzniknout. Ani komunikace s jejich obyvateli není vždy jednoduchá. Ti však vyjadřují svou nespokojenost občasnými mírumilovnými protesty či pochody. Ve Francii se nezřídka akce odpůrců neobešly bez násilných potyček s policií a bez zapálených aut. V roce 2017 se dokonce kdosi pokusil vypálit hotel pro pracovníky Andry v těsné blízkosti laboratoře. Sám Domenjoud přiznává, že strávil nejednu noc v policejní cele.
Mnoho dalších akcí však proběhlo zcela pokojně. Aktivisté zorganizovali třeba dokonce jakési protestní nudistické dýchánky. Zvlášť v devadesátých letech, kdy úřady zvolily Bure coby nejpříhodnější lokalitu pro definitivní uložení jaderného paliva, byly demonstrace nejmasivnější. Podle Domenjouda a Huguinové však volba padla na Bure nikoliv kvůli nejpříhodnějším podmínkám, ale kvůli tomu, že odpor zde byl slabší než jinde.

I Česko má své Bure. Jmenuje se Bukov

Lze říct, že Česko se v zásadě nachází v obdobné fázi jako Francie na začátku devadesátých let. Po zúžení výběru zůstávají ve hře o hlubinné úložiště čtyři lokality: Březový potok na Klatovsku, Horka mezi Třebíčí a Velkým Meziříčím, Hrádek u Jihlavy a Janoch u Temelína. „Podle usnesení vlády by finální a záložní lokalita měla být vybrána do roku 2030. Harmonogram počítá s časovou rezervou a myslím, že je realistický,“ hodnotí stav Vondrovic. 

Stejně jako Andra má i SÚRAO svou podzemní laboratoř. Podzemní výzkumné pracoviště Bukov, jak se místo oficiálně nazývá, vzniklo v chodbách bývalého uranového dolu Rožná na Vysočině. Nebylo tedy vybudováno na zelené louce jako v Bure a ani do budoucna se podle Vondrovice s laboratoří podobného rozsahu nepočítá.
I v případě Bukova se vynořily obavy, že by se stát mohl vzhledem k umístění laboratoře snažit protlačit vznik úložiště právě v její blízkosti. Ty se mezitím ukázaly jako neodůvodněné, někdejší kandidátní lokalita Kraví Hora z výběru vypadla. I v mnoha dalších ohledech se Bukov od francouzské laborky dost liší, především v rozsahu. Pouze pětisetmetrová hloubka je na obou místech zhruba stejná.
Právě tak hluboko pod zemí vytlačuje Delay natěsnané osazenstvo výtahu ven do bludiště podzemních tunelů. Konečně je možnost se nadechnout, pod Bure se nachází síť prostorných, velkoryse osvětlených šedivých chodeb.
Jejich vzhled či šířka se však každou chvíli mění, pracovníci Andry testují nejrůznější typy materiálů, které by nejlépe zabránily pohybům jílovité horniny. V tom je zásadní rozdíl proti Česku, kde převažuje krystalinické podloží.
„My máme žuly a přeměněné horniny, Francouzi mají usazené horniny, jejichž velká výhoda je, že jsou totálně nepropustné. Jejich nevýhoda je naopak to, že dílo má mnohem větší nároky na provedení a musí se mnohem více vyztužovat. U nás, v pevných horninách, je dílo stabilnější, kdežto u jílových typů hornin mají chodby tendenci se samy uzavírat,“ vysvětluje Vondrovic.
V podzemní laboratoři se samozřejmě nepřetržitě monitoruje propustnost vody. A v jednu chvíli upozorní průvodce Delay na temný, zhruba metr široký tunel vedoucí horizontálně kolmo od hlavní chodby. To je asi nejdůležitější bod celého projektu. Právě do takových tunelů by v budoucnu měly speciální stroje vtlačovat jeden za druhým kontejnery s vysoce radioaktivním odpadem zalitým ve skle.
Podle Delaye, který pro Andru pracuje přes 30 let, se potenciální délku těchto tunelů v průběhu jeho kariéry daří nepřetržitě prodlužovat. V současnosti je zhruba na 150 metrech. Čím delší tunel, tím více kontejnerů se do něj vejde. Ve Finsku, které pokročilo ve stavbě úložiště nejdál a jehož úložiště zvané Onkalo v blízkosti jaderné elektrárny Olkiluoto je v zásadě před dokončením, zvolili úplně jiný model. Kontejnery se smrtícím materiálem tam nebudou na miliony let uložené „naležato“ v horizontálních, ale ve vertikálních tunelech. Finsko disponuje jiným typem odpadu než Francie.

Lanovka a 270 kilometrů chodeb

Tuzemská geologie se více podobá té finské než francouzské a SÚRAO s finskými experty úzce spolupracuje. Přesto podle Vondrovice nelze žádný model jednoduše zkopírovat a každá země si musí cestou dlouhého výzkumu projít sama. Třeba v severské zemi se počítá s využitím měděných kontejnerů, v Česku se kvůli rozdílným vlastnostem podzemní vody jako vhodnější jeví ocel. 

Andra odhaduje, že v budoucím úložišti bude potřeba uložit 10 tisíc kubíků vysoce radioaktivního jaderného odpadu. Jde téměř výhradně o již jednou přepracované palivo. „Francie spolu s Ruskem je v podstatě jedinou zemí, která recykluje palivo průmyslovým způsobem,“ vysvětluje Yves Marignac z nevládní organizace négaWatt. Problémem je, že vyhořelé palivo lze znovu využít pouze jednou. A také že při tomto procesu vzniká další množství odpadu.
K vyhořelému palivu je potřeba připočíst dalších 75 tisíc kubíků středně a nízkoradioaktivního odpadu, který je však ve srovnání s palivem z elektráren výrazně méně nebezpečný. Veškerý odpad má do podzemí dopravit lanovka po zkosené rampě, což Vondrovic označuje za další technologickou výzvu, kterou si Francouzi nedokázali odepřít.
Úložiště Cigéo chce Francie začít budovat od roku 2025 a o deset let později zahájit jeho provoz. Celková délka tunelů má dosáhnout 270 kilometrů. Náklady na výstavbu a provoz se odhadují na 25 miliard eur, tedy 608 miliard korun. Číslo se několikrát upravovalo nahoru i dolů. „Jde o odhady z roku 2016. Nikdo však nedokáže říct, kolikto ve skutečnosti bude,“ dodává Tarriet. Stejně jako v jiných zemích zaplatí náklady producenti jaderného odpadu, tedy hlavně vlastník francouzských jaderných elektráren EDF, který se uchází o zakázku na stavbu nového bloku v Dukovanech.

S malými reaktory se zatím nepočítá

V Česku se počítá, že stavba a následný provoz úložiště přijdou na 130 miliard korun. Předpokládá se však, že cena se bude ještě aktualizovat. „Investiční náklady, tedy zhruba 30 miliard, už v zásadě máme k dispozici. Zbytek tvoří náklady na sto let provozu a uzavření. Například počet kontejnerů se plánuje zhruba na 7,5 tisíce, to je významná položka,“ popisuje Vondrovic. 

Na rozdíl od Francie s 56 reaktory v provozu bude mít Česko vyhořelého paliva mnohem méně. Koncepce nakládání s radioaktivními odpady a vyhořelým palivem z roku 2019 počítá maximálně s necelými 10 tisíci tunami materiálů. V tom je zahrnutý odpad za existující elektrárny i případné tři nové bloky při šedesátileté životnosti. Odpad z možných malých modulárních reaktorů však v odhadu ještě není. Těch přitom ČEZ plánuje hned několik a první takový by v Temelíně mohl vzniknout podle nejoptimističtějších prognóz už v roce 2032, tedy před velkým reaktorem v Dukovanech.
Nemenší výzvou, než je financování a samotná stavba, je přesvědčit obyvatele lokalit. I když v míře radikality se od Francouzů podstatně liší, argumenty mají v zásadě obdobné. Domenjoud s Huguinovou přiznávají, že alternativní řešení, jak s už existujícím vyhořelým palivem naložit, neznají. Stěžují si na nedostatek informací a především nejsou přesvědčeni, že právě vybrané místo je pro uložení odpadu nejvhodnější. Stejně tak nevěří, že právě uložení do země na stovky tisíc až miliony let je to správné řešení.
„V prvé řadě je nejdůležitější přestat produkovat další odpad. Nevíme ale, kam ho dát. Možná by měl zůstat na očích, máme čas se rozhodnout. Pokud ho ale uložíme pod zem, už není cesta zpět,“ říká Huguinová a poukazuje na to, že dříve se za reálnou variantu považovalo vyhazování odpadu do oceánů. To je argumentace, kterou lze zaslechnout i v Česku. Nebo třeba v Německu a kdekoliv jinde na světě, kde by mělo vyhořelé palivo navěky spočinout.

Zdroj: hn.cz

Autor: Jan Brož

Foto autor: Jan Brož